Katastrofa

POPIS: Nessie někdo zavolá uprostřed školního dne a něco jí oznámí... Něco, co ji vyděsí. Co to asi bude?

Seděla jsem v lavici a povídala si s Mary, mojí nejlepší kamarádkou (hned po mé tetičce Alice). Zrovna jsme probíraly odpolední nákupy, které jsme plánovaly už od minulého pondělí. Zatím bohužel tak trochu ani jedna z nás neměla čas.
Najednou mi zazvonil telefon a já ho překvapeně vytáhla. Kdo mi asi tak může teď, když jsem ve škole, volat? Podívala jsem se na displej.
Aha. Alice. Že by telepatie?
Zvedla jsem to a rozradostněně vykřikla, až Mary vedle mě leknutím nadskočila.
„Ahoj!“
„Ahoj,“ odpověděla okamžitě, ale její hlas zněl poměrně rozrušeně. Nakrčila jsem obočí. Většinou takhle zní, když vidí nějakou děsivou vizi. Že by i tentokrát?
„Co se děje?“
„Renesmee… Já nevím, jak ti to mám říct. Prostě už se to stalo, no.“
Tuhle větu jsem si raději přála neslyšet.
„Cože?“ vykřikla jsem a málem myslela na nejhorší. „Nemyslíš, že…“
„Ale ano. Myslím. Už ho někdo koupil!“ vyjekla a já upustila telefon. Nevnímala jsem, že vypadám vyděšeně nebo, že se možná telefon rozbil. Neslyšela jsem Alice, jak na mě z telefonu ječí, jestli jsem v pohodě.
Nevěřila jsem tomu.
„Renesmee? Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Mary. Zavrtěla jsem hlavou.
„Ale… co se stalo?“
„Někdo koupil to poslední modrooké štěně!“