Příběh se zápletkou

ZADÁNÍ: Přepište původní text na příběh se zápletkou

POPIS: Romana má rozbité auto, naštvaného manžela a potřebuje pomoct. Psáno z pohledu Romaniny kamarádky.

***

Seděla jsem v kavárně a čekala, až má kamarádka Romana konečně dorazí. Měla asi deset minut zpoždění. Začínala jsem být trochu nervózní.


V hlavě se mi stále ozývala jedna a tatáž myšlenka – Kde kruci vězí? -, když vtom se otevřely dveře a ona dochvilná Romana konečně dorazila.

Už z dálky jsem mohla spatřit na její tváři omluvný výraz, jakoby Romana přesně věděla, čím mě obměkčit. Nejsem totiž zrovna trpělivý člověk.

„Promiň, já jsem měla ještě jednu… ehm, schůzku a zapomněla ti zavolat, že se zdržím,“ vyhrkla hned, co si sedla. Dělala jsem, že jsem si nevšimla jejího přeřeknutí a usmála se.

„V pořádku. Tak co jsi potřebovala probrat?“ zeptala jsem se jí, protože má zvědavost každým okamžikem rostla. Ovšem jakmile jsem domluvila, Romaně se okamžitě na tváři objevil nervózní výraz a já poznala, že jí není zrovna dvakrát do chuti o tom mluvit.

Napila jsem se v klidu své kávy a čekala. Když to nepříjemné ticho stále pokračovalo, pro jistotu jsem zvedla obočí.

„Takže?“

„Fajn,“ vzdechla. „Víš, jde tak trochu, no, však víš… o Mirka. Poslední dobou se dokáže naštvat kvůli každé drobnosti a hlouposti. A když jsem ztratila kryt od kola, raději jsem mu ani nevolala. Potřebuju sehnat náhradní,“ povzdechla si, avšak než mohla pokračovat, já jí skočila do řeči.

„Ty jsi ztratila kryt od kola? Jak, prosím tě?“ vypadlo ze mě. Romana se na mě podívala s ne zrovna nadšeným výrazem, ale nakonec odpověděla.

„No, dneska dopoledne, když jsem parkovala u… kamaráda, tak zřejmě odpadl a já si toho nevšimla. Však víš, ta předchozí schůzka,“ dodala, když jsem se zatvářila zmateně.

„Tak kamaráda? Odkdy ty máš kamarády?“ ptala jsem se znovu a pokaždé jsem dala důraz na slovo kamarád. Romana zamumlala něco ve smyslu, že mě se prostě lhát nedá, ale pak odpověděla.

„Fajn. Pravda je, že někoho mám,“ řekla na rovinu a já se málem zakuckala kávou, kterou jsem pila. Zrovna Romana, milá, slušná a hodná, která nikdy nikoho nepodvedla a neublížila by ani mouše, mi tvrdí, že někoho má?

„Aha. A Mirek nic netuší?“ zeptala jsem se, když jsem konečně byla schopna slova. Jen zavrtěla hlavou a pak dodala: „Známe se asi jen dva týdny.“

Přikývla jsem a pak mě napadla další věc, kterou musíme vyřešit.

„A co s tím krytem?“ zamyslela jsem se.

„Víš, možná bych ti mohla pomoct,“ nabídla jsem jí vzápětí. „Mám jednoho kamaráda, u kterého mám dost často pocit, že autům rozumí víc, než vlastní ženě, takže…“

„Opravdu? To bys pro mě udělala?“ vyhrkla, tentokrát s nadějným výrazem ve tváři.

Přikývla jsem a rovnou jsem sáhla po telefonu. Zvedla jsem se a o pár minut později byla zpět.

„Tak prý je za chvíli tady,“ hlásila jsem úspěšně. Romana se na mě jen s vděkem podívala a následující chvíle jsme strávily v tichosti.

A opravdu, o nějakou dobu později se otevřely dveře kavárny a dovnitř vcházel Jirka – onen kamarád a znalec aut zároveň. Jeho kroky zaslechla i Romana, která se otočila. Vstaly jsme se a já se s ním přivítala.

„Romano, chtěla bych ti představit…“ začala jsem, ale Romana mě přerušila.

„Ale my už se známe,“ řekla a usmála se na Jirku, stejně tak jako on na ni. Podívala jsem se na ty dva a vše mi bylo rázem jasné…