Prosím, počkej

POPIS: Co kdyby Edward Bellu nikdy neopustil? Co kdyby ho Bella v Zatmění svedla a Edward se neovládl?

Prsty jsem vyťukával melodii, která držela při životu vzpomínku na ni. Na mou usměvavou Bellu. Před zavřenýma očima se mi vynořila, jako kdyby stála vedle mě… Mluvila ke mně… Snad jako kdybych i cítil tu její překrásnou čokoládovou vůni…
Ale ne, není tu. Zavrtěl jsem hlavou. Je navždy pryč. Nevrátí se, a to jen kvůli mně.
Znovu jsem ji v hlavě viděl, tentokrát však v poslední chvíli jejího života. Viděl jsem její oči, které mi dávaly poslední sbohem…
Přestal jsem hrát, bylo toho na mě moc. Kdybych se s ní nikdy nepotkal, nic z toho se nemuselo stát. Kdybych se ovládl a nenechal se svést… Kdyby, kdyby.

Vztekle jsem rozdrtil první věc, která mi prošla rukou, a zbytek hodil přes celou místnost. Prach se rozlétl po místnosti a mně to připomnělo krutou realitu.
Bella se už nikdy neusměje, nikdy se nezakaboní… Už nikdy ji neuvidím…
Jediná možnost, jak snad odčinit své činy, je odejít za ní. Umřít. Nějak se dostat do Itálie. Pak už to bude rychlé. Snad bezbolestné.
A budu s ní. S Bellou.
Sice ublížím rodině, ale já nemůžu. Já už to bez ní nepřežiji ani vteřinu. Musím získat čas. Rozloučit se. Utéct. A proto prosím, Bello, počkej…