Střepy

SPOLUAUTOR: VampireAlice1235

POPIS: Triple drabble (300) o Maggii, která za svého lidského období neměla jednoduchý život. Rodina ji opustila, ona sama byla zmatená a neměla skoro nikoho. Jak se asi musela cítit, dokud ji nenašla Siobhan?

Zamračená obloha plná těžkých mraků prozrazovala, že bude pršet. Jestli brzy nebo až za hodiny, to tušit nemohla. A jí to nevadilo. Nevadilo jí, že neví kdy a ani to, že bude pršet, protože déšť milovala. Byl tak čistý, tak příjemný, když ho cítila na kůži. Smýval všechno zlé ze světa. Ze světa, kterého by se raději vzdala.


Smýval strach. Odstraňoval smutek. Zbavoval lidi nejistoty, očistil všechny od všeho.

A co především, smýval bolest.

Ach. Už jen to slovo ji štípalo na hrudi, jakoby jí mohlo ublížit – a kdo ví, ona by se byla schopná vsadit, že i dokázalo.

Zavrtěla hlavou, jakoby jí to mohlo z hlavy vyhnat zlé myšlenky. Jakoby jí to mohlo pomoci. Ale pomůže jí, zhrzené, ztracené a zničené dívce, vůbec něco? Nebo někdo?

Odpověď znala dřív, než jí doslova zaplnila myšlenky. Prosté a jednoduché ne, to bylo řešení jejího trápení. Ona je odsouzena žít dál, jako šedá myš splývající s davem, s bolestí na hrudi a nejistotou v myšlenkách.

A kdyby ji to alespoň tížilo nebo nějak obtěžovalo, ale ne. Byla jako prázdná schránka bez duše.

Zadívala se na svůj odraz v zrcadle, před kterým celou dobu stála. V odraze pozorovala sebe, okno, mraky, zeď… Odvrátila od toho všeho hlavu, protože ji už více nestačilo jen pozorovat samu sebe. Konečně se v ní něco slabého vzedmulo.

Znovu se do zrcadla podívala, pohladila jej jedním prstem po okraji. A pak do něj vší silou praštila.

Střepy, které jí vzdáleně připomínaly kousky jejího až příliš chabého života, se rozletěly do všech stran. Ale k její smůle jí to nic nepřineslo, ani úlevu, ani bolest. Snad jen sedm let neštěstí. Hlavou jí bleskla myšlenka, zda by to vůbec byla změna oproti normálu.

Aniž by ovládala pohyby svého těla, prostě se svezla na zem, plná beznaděje.

Ty střepy uklidí později.