Vánoční pohádka

POPIS: Není pohádka jako pohádka. Ani tahle není obyčejná, je totiž až nadmíru praštěná, a dokonce je i něčím inspirovaná - jistou vánoční reklamou. Dvě pumy a Edward.

Povím vám jednu pohádku. Možná vtipnou, možná lehce podivnou. No, co už.

Bylo mrazivé vánoční pozdní odpoledne a tím naším forkským lesem se toulaly dvě pumy. Jedna byla velká, druhá - to bylo ještě takové mládě.

„A pamatuj, když vydržíš nelovit až do večera, tak uvidíš zlatého upíra,“ zafuněla dychtivě větší puma.
Mládě se zaradovalo. „A bude mít i takový ty zlatý oči?“

„Když vydržíš, budou i oči,“ přislíbila puma. Zdá se vám záhadou, proč se nebály? Proč chtěly potkat toho upíra? Nu, zlatý upír, takový mýtus, je upír, který za normálních okolností je jako normální upír – ale na Štědrý den ne. Na Štědrý den nepije krev, a jelikož je natolik vzácný a má zlatavý nádech, tak ho všechna zvířata světa chtějí vidět. Marně se snaží a doufají.

Najednou se mládě otočilo, protože zaslechlo křupnutí větvičky. Vydechlo a blaženě řeklo:

„Nene, já nemusím, já už ho vidím!“ Druhá puma se otočila. Spatřila upíra, který se vynořil zpod příkrovu lesa, a vyjekla.

„Utíkej. To není zlatý upír.“ A jak přikázala svému mláděti, tak sama udělala. Protože tohle doopravdy nebyl zlatý upír. To byl, v podstatě pro ně obyčejný, Edward Cullen, který byl na lovu.


Ale pohádky ještě není konec. Nikdo netuší, jak to tenkrát s těmi pumami skončilo, ovšem proslavily se mezi zvířaty ve Forks. Ale i tak, každý rok se tato situace opakovala. A stejně tak i o dva roky později.

Nemám již sílu opakovat celý rozhovor, protože to bylo naprosto stejné. Jen konec se liší. Protože jakmile pumy spatřily Edwarda Cullena, též proslaveného, a začaly utíkat, on je měl na háku.

Byly mu ukradené, protože už nepotřeboval lovit. Díky svému štěstí, osudu, potkal lásku své existence. Konečně našel tu pravou rodinu. Má dítě, družku, rodinu.

Stal se zlatým upírem již navěky a byl šťastný.

Zazvonil zvonec a pohádky byl konec…