Pozoroval jsem Jeanine, jak pomalu, kousek po kousku, odhaluje pravdu o svém otci. Sám jsem tomu nemohl věřit, natožpak ona. Vidět ji takhle vyděšenou a raněnou, mě mučilo. Drásalo mi to nervy a moje srdce, hladké a kamenné, mi pukalo na kusy. Zdálo se mi to zvláštní, protože během posledních pár let, přesněji řečeno od otcovy smrti, o mně tvrdili, že jsem bezcitný. Dokonce jsem o sobě sám začal takhle smýšlet. Teprve když jsem potkal Jeanine, poznal jsem, že i já mám city. Ale stále jsem si na tu myšlenku nezvykl. Něco cítit pro mě občas pořád bylo něco nového.
Stejně jako teď. Už uběhla hodina od té doby, co Růženka utekla a moje city si se mnou zahrávaly jako s loutkou, čím dál tím víc. Nutily mě dělat věci, nad kterými bych normálně ani neuvažoval. Jako například, nechat Jeanine jít, když se probrala a doslova se mi vytrhla ze sevření. Byl jsem hlupák, že jsem ji pustil.
„Christiane, ona potřebuje nějaký čas pro sebe. Udělal jsi dobře, když jsi ji nezastavil," řekla konejšivě královna, když viděla, jak si mnu spánky. Nebyl jsem to já. Minimálně jsem se tak nechoval. Vydával jsem ze sebe tlumené skučivé zvuky a neustále přecházel sem a tam, nedokázal jsem se uklidnit. Naprosto jsem ignoroval vězně v cele. Ze začátku jsem zvažoval, že se jej začnu vyptávat místo Jeanine, ale nepřišlo mi to správné. Byl to její otec. To ona má právo ho vyslechnout.
„Já vím. Ale může se jí cokoli stát a moc dobře víte, že ona je naše jediná naděje. Bez ní nejsem hrabě, bez ní nemáme naději. Co když uteče?" vyslovil jsem svoji největší obavu. Snažil jsem se na to nemyslet, ale děsil jsem se toho, že už toho bude mít plné zuby a prostě uteče zpátky domů. A věděl jsem, že by ji v tu chvíli nezajímalo, že má být vlastně mrtvá anebo přinejmenším pohřešovaná. Prostě by vypnula a běžela. Nebo co když jí někdo ublíží? Může se toho tolik stát.
„Důvěřuj jí trochu, chlapče," ozvalo se zničehonic z cely. Prudce jsem se otočil a zadíval se na jejího otce. Jeho vlasy, černé a krátké, které ale už zdobily šediny, byly rozcuchané. Z jeho strniště se pomalu začínaly stávat vousy. V očích, zarudlých od nedostatku spánku, se mu zračil strach.
V tu chvíli, kdy promluvil a já v jeho chraplavém hlase poznal náznak obav, jsem se rozhodl. Na malý moment jsem se pousmál na muže, který trpěl v cele přede mnou. Na pár vteřin jsem uvěřil, že se nic nestane. Jenže pesimismus převládal. Na tvář se mi vrátil zamračený výraz. Temná stránka mojí povahy byla zpět, ale i tak jsem byl vězni vděčný. Dokázal ve mně rozsvítit světlo a naději, ve chvíli, kdy jsem to vzdával.
„Dejte tomu muži proboha najíst a napít. A odveďte ho do tepla, nebo promrzne. Já jdu najít Jeanine," zamumlal jsem směrem ke královně a vydal se rozhodným krokem stejnou cestou, jako Jeanine. Když přišla první rozvětvená chodba, zarazil jsem se. Kdybych nebyl vampýr, měl bych problém. Jenže já jsem. A v tu chvíli jsem byl za to opravdu vděčný. Ne, že bych si na to někdy stěžoval. Jen občas trochu zabolí, když se vás někdo, koho milujete, bojí.
Díky svým schopnostem jsem se okamžitě napojil na Jeanininu pachovou stopu, se kterou pro mě nebyl problém ji sledovat. Jak jsem střídavě šel a běžel, všímal jsem si, že v jednu chvíli chodila v kruzích. Znovu a znovu zahýbala buď doleva anebo doprava a dokonce několikrát proběhla i tou samou chodbou. Opravdu se musela cítit hrozně, když ani nedávala pozor, kudy utíká. Zamračil jsem se a přidal na rychlosti. Jestli je takhle mimo, tak ji musím opravdu najít co nejdřív.
Utíkaly vteřiny a minuty a já už začínal ztrácet naději. Po půlhodině skoro bezcílného bloudění po paláci jsem konečně pocítil, že stopa sílí. Zdála se čerstvější. Spolu s tím jsem ale narazil na nový pach, který mě doslova udeřil do nosu.
Zastavil jsem se a znovu se nadechl, abych měl jistotu. Může to být ona? Opřel jsem se o zeď a zavrtěl hlavou. Doufal jsem, že ji tu nepotkáme, ale stalo se. Je to ona. Adele. Neviděl jsem ji dlouho... Skoro to až bolí. Nikdy jsem to možná nedal pořádně najevo, ale oblíbil jsem si ji. Když musela tehdy zmizet, bylo to divné. A skutečně bylo, vždyť jsme ji vychovali. No dobře, já na tom takovou zásluhu neměl, spíš Charlie s matkou, ale to na situaci nic nemění. I přesto všechno mi chyběla. Jako když je zima a člověk dlouho nevidí sluneční paprsky. Taky je postrádá.
Přesto jsem doufal, že k tomuhle nedojde. Že na ni nenarazíme, ani já a stejně tak Jeanine. Dosud jsem si uchovával jistou naději, ale ta zmizela stejně rychle, jako se objevila. Jako když po dešti vysvitne slunce, ale neobjeví se duha.
Zpod mých přivřených rtů se vydral hlasitý povzdech. V těch tichých chodbách zněl jako zavytí, táhlé a zmučené. Proč jsem jenom takhle riskoval? Jestli nejsem schopný ohlídat takový malý detail, takovou zbytečnost, jak si můžu vzít na bedra matčiny povinnosti? Nezasloužím si stát se hrabětem.
Marně jsem se pokoušel ovládnout vzteklý třas, vibrující mým tělem. Zlost, nahrazující bezmocnost, mnou prolézala jako duch, jako temný stín, který se plíží a zakrývá světlo. V tu chvíli jsem se neovládl a praštil do zdi, o kterou jsem se opíral čelem. Moje pěst, tvrdší než kámen, ze kterého byla stěna postavená, sebou vzala i kousek omítky. Prach z ní se rozprášil po okolí, dopadl dokonce i na mojí košili, černou jako noc. Bílá na černé. Hvězdy ve tmě. Světlo a temnota.
Odfrkl jsem si. Dokonce i moje košile už vytváří klišé.
Ale nemělo cenu tu stát a mlátit do zdi. Stalo se, co se stalo a možná i stát mělo. Jeanine a Adele se našly. Nezní to moc děsivě nebo hrozivě, jenže přesně takové to je. Zkomplikuje to situaci, protože Jeanine bude chtít odpovědi – nezastaví se, dokud nebude znát pravdu.
Rozběhl jsem se směrem, kterým mě vedl její pach. Třeba ještě není pozdě. Třeba tomu ještě můžu zabránit. A jestli ne, stejně by k tomu jednou došlo. Protože pravda se nevzdává. Vetře se všude a nikdo jí nedonutí se skrývat, ať už se snaží sebevíc.
***
Tramtadadá! Imma back. Ale neslavte. To, že jsem napsala jednu a teoreticky i další kapitolu, ještě není důvod k oslavám. Vypsala bych tu důvody, jako například škola, vysvědčení, Vánoce, pobyt v nemocnici a jiné, kvůli kterým jsem nepsala, ale... Jsou to výmluvy. Psát jsem mohla, a vím to. Měla jsem toho hodně, ale psát jsem mohla. Jen to prostě nešlo. Tak mi to promiňte, lidičky.
Xox,
Žádné komentáře:
Okomentovat
Předem děkuji za každý komentář :)