3. kapitola

JEANINE

Když jsem poprvé uviděla svou nejlepší kamarádku, byla jsem neuvěřitelně šťastná. Nezajímalo mě, kde se tu bere. Bylo mi jedno, jak se sem, ke královně, dostala. Nedivila jsem se tomu, že není doma, v Norwichi. Nezaobírala jsem se zbytečnými detaily; Adele byla tady a to bylo v tu chvíli jediné, na čem mi záleželo. Prostě jsem se dívala, v očích slzy přátelství a úsměv roztažený od ucha k uchu. Chyběla mi, chyběla mi tak moc, až to bolelo.

V tu chvíli, kdy jsem konečně uvěřila tomu, že je to ona, jsem pocítila, jak mi na malou chvíli srdce blaženě vrní v hrudi. V ten jediný, kraťoučký moment jsem zapomněla na Anglii, i přesto, že jsem ještě před malou chvílí myslela jen na ni – a příhodně i na to, že zrovna s tímhle problémem by nám Adele pomohla. Všechno se mi vykouřilo z hlavy a já se soustředila výhradně na svoje štěstí. Na její náruč, specifickou vůni i smích. Na štěstí a nezbytnou soustředěnost v jejích očích, které mě pozorovaly zároveň laskavým, ale i starostlivým pohledem.

Jenže pak jsem se zarazila. Kolečka v mojí hlavě cvakla a dopadla na své místo. Došlo mi, kde jsem, kdo jsem, i co se děje. A moje kamarádka mi do té rovnice nezapadala. Svraštila jsem obočí, moje bublina plná radosti s hlasitým lupnutím praskla a já odstoupila pár kroků dozadu.

„Co ty tady vlastně děláš?“ zeptala jsem se potichu a poznala podle Adelina výrazu, že tohle bylo to, co nechtěla slyšet. Znala odpověď, ale bála se mi ji říct.

„To je na dlouhé vyprávění, Jean,“ zamumlala a sklopila oči. Takovou jsem ji zatím nezažila. Takhle tichou a protivně nemluvnou. Bylo to zvláštní a nejen to. Adelino chování mě mátlo, mátlo mě tak moc, až se ve mně pomalu probouzel vztek. Ta tam byla moje radost i štěstí. Kdybych řekla, že se všechny moje pocity jen vytratily, lhala bych, protože to se nestalo. Bylo to horší. Zamotaly se do sebe, jeden do druhého, a vzniklo z toho klubko tajemství a zápletek, matoucí už jen na pohled.

Nechtěla jsem na Adele křičet, ale nedokázala jsem si odpustit naštvaný pohled, kterým jsem ji probodla málem skrz naskrz. „Adele, na tomhle místě nemůžeš být náhodou. Tohle je palác královny,“ odfrkla jsem si. „Nemohla jsi sem jen tak zabloudit, tak přestaň chodit kolem horké kaše a nevymlouvej se. To je tak těžký mi říct pravdu?“ prohlásila jsem jedovatě a znovu si sedla k oknu, ruce založené na hrudi. Tady něco nehrálo a já se odmítala spokojit se lží. Ne od svojí nejlepší kamarádky.

„Nechceš ji slyšet,“ zašeptala tak, že jsem ji málem přeslechla. Povzdechla jsem si. Ne, nepovzdechla jsem si. Já zasténala, doslova hoříc zvědavostí a starostmi jak o ni, tak o sebe.

„Ad,“ zašeptala jsem a podívala se na ní. Počkala jsem, až zvedne hlavu a oplatí mi pohled. Když to udělala, prstýnky blonďatých vlasů jí spadly z ramen na záda. Zůstaly jen ty, co jí padaly do očí. Jindy by si je bezstarostně zastrčila za ucho, ale v tuhle chvíli byly vlasy to poslední, co ji zajímalo. Tentokrát to neudělala a pár blonďatých pramenů jí pořád visel před obličejem. Přesto jsem jí viděla do očí. A to, co jsem spatřila, mě zrovna neuklidnilo.

„Adele,“ pokračovala jsem, „možná mě to, co mi řekneš, vyděsí. Zastraší, budu se cítit zrazená a zničená. Ale ty víš, že já se nevzdám, dokud to nebudu vědět. A na druhou stranu, je lepší, abych se odpověď dozvěděla od tebe, ne? Slibuju ti, že ať už mi povíš cokoli, nezatratím tě.“

Na tváři jsem se pokusila zformulovat slabý úsměv, kterým bych naznačila, že mluvím vážně a doufala jsem, že to nevypadá, jako když mě bolí zuby. Pak jsem poklepala vedle sebe. Jestli je to opravdu tak dlouhý příběh, měla by si sednout.

„Po pravdě nevím, jak začít,“ přiznala se, když si sedla a opřela se o kamennou zeď za ní. Nadzvedla jsem obočí a dřív, než jsem se stihla zarazit, jsem odsekla: „Co třeba od začátku?“

Adele se na mě podívala jejím typickým pohledem, který mě okamžitě přiměl sklapnout a tiše poslouchat. Vždycky mě dokázala zklidnit, když jsem byla moc drzá nebo neslušná. Jedině ona, nikdo jiný. Obrátila jsem pohled k oknu, abych jí to nedělala ještě těžší a čekala, až se znovu rozmluví.

„Jean, já… Nejsem ta, kdo si myslíš.“ Její hlas zněl tak tence a tak neuvěřitelně, že jsem si nemohla odpustit další rýpnutí.

„Opravdu? Jsi snad dcerou královny? Neukážeš na mě za chvíli vampýří tesáky?“ odsekla jsem potichu a uchechtla se. Čekala jsem, až se zasměje i ona, ale nestalo se. Tentokrát mě ani neokřikla, dokonce se na mě ani nepodívala. Nic. Zkoumavě jsem se na ni zahleděla, protože jsem se začínala bát, co mi odpoví. Pomalu ale jistě mě opouštěl humor, který doteď zlehčoval situaci. Pomalu ale jistě jsem začínala tušit, že ta pravda, co po ní celou dobu chci, bude skutečně bolestivá a hodně, hodně děsivá. Vždyť, jak jsem si moc dobře uvědomovala, jiný člověk by na mě už koukal jako na blázna, když by mě slyšel mluvit o „vampýřích tesácích“.

To mě přivedlo k další myšlence. Je vůbec Adele člověk? Bojím se to zjistit. Ale musím vědět, jestli ano či ne. Musím, ale nechci.

„Prosím, řekni, že nemám pravdu,“ zašeptala jsem potichu a potlačila touhu utíkat pryč. Neměla jsem kam utéct ani kam zmizet a navíc, stejně bych nedokázala pořádně utíkat. Hlasitě jsem polkla. Srdce mi muselo bušit jako zvon, krev mi proudila v žilách pro vampýry tak lahodným způsobem, až z toho mrazilo. Nedávná bezstarostnost situace upadla do ztracena.

„Nejsem dcerou královny,“ odpověděla pomalu, oči upírajíc ke svým nohám. Jenomže jsme obě moc dobře věděly, že tohle není ta část odpovědi, která mě děsila a zároveň zajímala nejvíc. „A nejsem ani vampýrka. Ne tak docela.“

Nastala chvíle ticha, během které jsem ani nedýchala. Srdce, sevřené kovovým stiskem strachu, bylo to jediné, co jsem slyšela ve svých uších. Nechápala jsem nic, co se kolem mě za posledních několik hodin stalo. Už jsem nechtěla znát pravdu a toužila jsem odvolat svoje slova. Proklínala jsem se za svoji zvědavost. Každý ví, že vědět méně je lepší. Jen já se z toho nedokážu poučit.

Nakonec to byla Adele, kdo se první nadechl. „Jeanine, já jsem poloviční vampýrka. Nebo jinak řečeno… Dhampýrka.“

<<  >>