neděle 7. února 2016

4. kapitola

JEANINE

Adelina slova mi zněla v uších jako ozvěna; doslova mi kvílela v hlavě jako meluzína. Ne, nekvílela. Ona skučela, hlasitě sténala a zabraňovala mi slyšet cokoli jiného, včetně mých vlastních myšlenek. Bylo to nesnesitelné. Celá tahle situace byla nesnesitelná, a co především, neuvěřitelná. Adele je dhampýrka. Proč? Jak? A na závěr ta nejvíc zraňující otázka; otázka ve všech směrech sobecká a majetnická; otázka, která pro některé lidi postrádá logiku. Proč mi to Adele tajila?

Neznala jsem odpověď ani na jednu z těch otázek a bála jsem se ji zjistit. Už jen skutečnost, že je Adele tím, kým je, byla sama o sobě děsivá. Najednou jsem měla pocit, že mi je úplně cizí. Jako bych ji viděla poprvé v životě. Jenže ve skutečnosti jsem ji viděla poprvé v pravém světle. A to mě zraňovalo. Mučilo, týralo – neexistovala pro to slova.

„Jean, já..." ozvala se zničehonic Adele, cítíc, že jsem z jejích slov úplně na dně. Ale nedokázala tu větu dokončit. Při pohledu na mě se jí zlomil hlas. Jedna věc je, když se takovou informaci dozvíte o cizím člověku. Druhá a mnohem, mnohem horší věc je, když se stane to samé, ale s někým, kdo je vám blízký. Jak mu potom můžete ještě někdy věřit?

Přes to všechno, co jsem si myslela, a přestože jsem se bála znát odpovědi, jsem uvnitř cítila, že se musím ptát dál. Musela jsem překousnout už hodně věcí, tak proč ne i tohle? Nebyl čas na to, fňukat. Nebyla na to správná doba ani chvíle. Ne, dokud nebudu mít odpovědi. Ty jsou svatým grálem mé zvědavosti a jsou pro mě vším. Jsou prostředkem k tomu, abych se znovu dokázala podívat na svou nejlepší kamarádku jinak, než s nedůvěrou a zděšením. Díky nim to možná pochopím.

Po nekonečně dlouhých minutách jsem zvedla hlavu a poprvé upřela svůj zrak na Adele. Nevypadala jinak než před chvílí. Byla úplně stejná a přesto úplně odlišná. Nezměnila se a dál seděla hned naproti mně, ale i tak mi byla neskutečně vzdálená.

„Říkala jsi, že je to dlouhý příběh?" zeptala jsem se potichu a viděla, jak sebou Adele mimoděk cukla. Pak otevřela oči a mrkla na mě. Očividně čekala, že se na ni rozkřičím nebo ji začnu obviňovat, ale já věděla, že přesně to nemá cenu. Adele byla svá, nikdy nemělo cenu na ni řvát. Za celý můj život jsem to zkoušela mockrát, když jsem se neovládla, a nikdy to nepomohlo. A ano, cítila jsem se zrazeně, ale věděla jsem, že určitě existuje nějaký důvod, proč se stalo tohle všechno. Už jako malá holčička byla chytrá a rozumná; nic nedělala beze smyslu.

„No, ano," zašeptala zmateně a natočila hlavu na stranu. „Ale ty nejsi naštvaná? Necítíš se zrazeně?" dodala a zkoumavě mě pozorovala, s otázkou v očích. Znala mě jako vlastní sestru; tak dopodrobna jako nikdo jiný. Věděla, že jsem citlivý člověk a chovala se kvůli tomu obezřetně – stejně jako já respektovala to, jak moc lpí na detailech. Proto jsem teď, i když jsem se nedokázala smát, nezabránila tomu, aby mi na rty vyklouzl malý, byť docela nepatrný úšklebek. Ano, znala mě dokonale.

„Jsem. Kdybych nebyla, tak by se mnou asi muselo být něco špatně, nemyslíš?" povzdechla jsem si. „Bolí mě to a zároveň děsí, ale už s tím nic nenadělám. A potřebuju znát celý příběh. Možná se toho dozvím víc a možná mě to ještě víc zraní, ale z toho už se nějak vyhrabu, ne?" zamumlala jsem a čekala, až si srovná to, co jsem řekla, v hlavě.

„Vyspěla jsi, Jean. Ale varuju tě. To, co ti budu vyprávět, tě bude opravdu moc bolet. Je totiž spousta věcí, o kterých nevíš, ale potřebuješ se je dozvědět. Bez nich mi nikdy nebudeš moct zcela věřit," odmlčela se a naklonila se, aby mě chytila za ruku. „Bez nich nebudeš moct věřit nikomu, Jean. Musíš znát svůj příběh," dodala naléhavě a dívala se mi upřeně do očí. Nastalo ticho, rušené jenom našimi nádechy a mým tlukoucím srdcem. Zda tlouklo i Adelino srdce, to jsem nevěděla, ale to byla pro mě zrovna ta nejméně důležitá informace. Sice by působila lidštěji a důvěryhodněji, ale v konečném smyslu to bylo docela fuk.

To nekonečné a ohlušené ticho nás obklopovalo ze všech stran, ale přesto nebylo nepříjemné. Bylo to jako za starých časů; jen já a Adele, my dvě spolu, ztracené v myšlenkách. A k tomu tiché klábosení, oživující můj tichý pokoj v Norwichi, v pozadí hudba a mezi námi dvěma otevřená tabulka čokolády.

Jenže, jak jsem si vzápětí uvědomila, tohle byla úplně jiná chvíle, odlišné místo i situace a na bezeslovné přemýšlení nebyl čas. Nejen čas, ale ani nálada a možnosti. Nemohly jsme si jen tak povídat. Čekalo nás něco mnohem náročnějšího než obyčejné mluvení. Musely jsme toho tolik vyřešit, až mi z toho hlava třeštila. Tak proč nezačít s tím příběhem? Moudrá rada zní, nechat si nejlepší až na samotný konec. A hádám, že podle Adele, ten příběh na konec rozhodně nepatří.

„Jsem připravená, neboj," pousmála jsem se, zčásti proto, že jsem se ji snažila povzbudit a zčásti pobavením, protože že větší lež jsem snad ještě v životě nevyslovila.

„Tak dobře. Všechno to začalo, když jsem byla ještě malá. Vyrůstala jsem v sirotčinci nedaleko Cambridge. Neměla jsem tam prakticky žádné přátele ani jsem si nedokázala vzpomenout na svoje biologické rodiče. Prostě nic. Malé dítě si to moc neuvědomuje, ale teď už vím, že když mě odtamtud tenkrát unesl a proměnil mě, zachránil mě od mnoha let utrpení," odmlčela se Adele a bylo na ní poznat, jak si vybavuje jednotlivé vzpomínky z jejího dětství. V očích se jí leskly slzy, ale pak zamrkala a byly pryč. Zato můj zmatek narůstal.

„Tys vyrůstala v sirotčinci a někdo tě unesl," opáčila jsem nevěřícně a odkašlala si. „A potom tě proměnil. To zní tak strašně neuvěřitelně. Kdybys nebyla moje kamarádka, myslela bych si, že ti šplouchá na maják," ušklíbla jsem se. „A víš, kdo tě unesl? Potkala jsi ho pak ještě někdy?" zajímala jsem se, protože jsem věděla, že i na detailech záleží. V tomto případě ano.

„Ano, potkala. Vlastně, to on mě vychoval, Jean," vysvětlila mi Adele a pozorovala mě, aby si včas všimla, když začnu šílet. Neměla jsem do toho stádia daleko, to mi věřte. Vždyť osoba, sedící přede mnou, mi pomalu odkrývala části svého života, o kterých jsem dosud neměla ani tušení. Ale co už. Rozhodla jsem se, že nebudu takhle přemýšlet. Že se budu snažit Adele důvěřovat, ať už mi řekne cokoli. Jinak bych ji mohla ztratit a to by bylo hotové peklo.

„Ale kdo, Adele? Kdo tě unesl, zachránil a vychoval?" zeptala jsem se na to, co mě trápilo asi nejvíc. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že ho znám. Z nějakého důvodu jsem se bála, že ho budu znát. Adele se zhluboka nadechla, jako by se snažila chvíli pravdy oddálit. Zamračila jsem se. Mít strach z pravdy byla jedna věc, to ano. Ale přesto jsem se to potřebovala dozvědět a nezáleželo na tom, jak moc mě to raní.

„Byl to... Charlie." Její slova mi nedošla úplně hned. Charlie? Na světě je určitě spousta kluků s takovým jménem, tak proč se Adele tak zdráhala mi to říct? Přemýšlela jsem. A pak mi to došlo. Bylo to jako velký a doslova ohlušující třesk v mojí hlavě, tepající mi ve spáncích.

„To jako ten Charlie? Charlie Haal?" zamumlala jsem a polkla, modlíc se, aby mi to Adele vyvrátila. Než se ale Adele stačila vůbec nadechnout k odpovědi, ozvaly se za mnou kroky a já se otočila. Kráčel proti mně Christian, s doširoka rozevřenýma očima a odevzdaným výrazem ve tváři. Povzdechl si.

„Ano, Jeanine, ten Charlie. Můj bratr."


<<  >>

Žádné komentáře:

Okomentovat

Předem děkuji za každý komentář :)