5. kapitola

JEANINE

Nedokázala jsem spočítat, kolikrát jsem se za poslední dobu cítila zrazená, ublížená a zničená zároveň. Připadala jsem si, jakoby svět okolo mě byl uzavřený v začarovaném kruhu, který nemá konec ani začátek, a přesto se pořád opakuje. A moje srdce, poslepované několikrát dohromady, stálo v samotném středu a neustále se znovu a znovu rozpadalo na malinkaté kousíčky; začínala jsem se bát, že pokud i tentokrát dopustím, aby se rozpadlo, tak už mi nebude stačit lepicí páska.

Jak jsem se střídavě dívala na Christiana a Adele, docházela mi tvrdá skutečnost. Ti dva se znají, a co hůř, jsou přátelé. Pozorovali jeden druhého s podivnou něhou v očích, skoro jako bratr a sestra. Hořce jsem se uchechtla. No jistě. Vždyť on byl u toho, když vyrůstala. Má právo ji milovat jako sestru.

Ale bolí to. Moc to bolí. Vždyť mě oba zradili! O ničem z toho mi neřekli. Kolikrát jsem se Christianovi svěřovala s podivnými sny o svojí nejlepší kamarádce a on celou dobu předstíral, že o Adele v životě neslyšel. Stejně tak Adele se mi ani slůvkem nezmínila o svojí pravé totožnosti. Bála se, že jí nebudu věřit? No dobře, ale mohla se ukázat na hrabství. Nemusela přede mnou utíkat.

Pokaždé, když jsem si znovu uvědomila, co pro mě oba dva znamenají, do mě udeřila bolest svojí tichou, ale přesnou ranou. Bolest. To slovo už samo o sobě děsí, ale skrývá se za ním mnohem víc. Bolest je slepá figurína osudu, která do nás úmyslně vráží jako do kuželek. A chechtá se u toho. Její ledově vražedný smích se ozývá okolím a řeže a trhá nevinné duše na kusy.

Každý člověk má jiný práh zranitelnosti; jinou míru bolesti, kterou snese. Po tom, co jsem zažila, by jiný člověk možná už zešílel. Tak proč já ne? Jsem jiná, jsem zvláštní. Dokážu unést víc ran osudu než kdokoli jiný. Brečím, to ano, ale pláč už je mojí součástí. Dodává mi na lidskosti. Avšak nemění nic na tom, že jsem stále, i po tom všem, co jsem zažila, příčetná. Jenže najednou cítím, jak i moje nesmrtelná hranice bolesti kousek po kousku, centimetr po centimetru, klesá.

Vnímala jsem, že mě Jeanine i Christian pozorují ustaranými pohledy, ale nechápala jsem, proč. Vypadám snad, že se zhroutím? To těžko. Já už dávno překonala tu fázi, kdy by se někdo jiný snad až spokojeně zhroutil s pláčem na zem. Ne. Já jsem plná vzteku a šílenosti, protože už mám dost toho, jak se mnou všichni zacházejí jako v peřince. Jen chodí kolem horké kaše a nechávají mě v nevědomosti.

Cítila jsem, věděla jsem, že ze sebe musím dostat pryč tu agresi, smíšenou s bolestí, co mě pokrývá jako ranní jinovatka, jako střípky mrazu. Potřebuju to ze sebe vykřičet. Pak se možná uklidním a budu schopná poslouchat zbytek příběhu. Adele i Christian jsou mi blízcí a nedokážu je zavrhnout. To bych neudělala nikdy, nikdy v životě. Vlákna jejich osudu jsou s mým životem propojená až příliš pevně. Ale musím jim ukázat, že nejsem slabá. Že už mám dost té krutosti, co se mezi námi plíží jako po špičkách. Chci vědět pravdu.

„Proč?" zašeptala jsem s očima otevřenýma dokořán, nechávajíc slané kapky volně stékat po mých líčkách, vzteky zbarvené do rudé barvy. „Proč jste mi to tajili? Mohli jste něco naznačit. Ty," zavrčela jsem směrem k Adele a vnímala, jak mnou prostupuje další nával vzteku. Točil se ve mně jako rozbouřené vlny v moři. Zuřila jsem, sípala a lapala po dechu. Docházelo mi, že musím co nejdřív uklidnit svoje až příliš rychle tlukoucí srdce, dřív, než mi vyskočí ven z těla. Musím se vymanit z ledových obručí šílenosti, než mě do nich navěky uzamkne a udusí.

„Mohla ses ukázat. Tak proč, Adele? Proč?" Ani jsem si nevšimla, že jsem se postavila na svoje třesoucí se nohy, uvědomovala jsem si jen, jak svírám ruce do pěstí, až mi na nich bíle září vystupující klouby.

„Jeanine, já se ti omlouvám, já..." začala Adele, ale Christian ji přerušil. Stál naprosto v klidu a v jeho temně modrých duhovkách už nebyly ano stopy po nějakých starostech.

„Ne, Adele, počkej. Neomlouvej se jí. Není za co, a ty to víš. Jenom tady slečna uražená," zamumlal a pohodil hlavou ke mně, „odmítá poslouchat a přestat kolem sebe kopat. Tak jí nech, ať se vykřičí," dodal a já zírala, jak klidným hlasem to řekl. Prohlásil to docela lhostejně, jako by se nic nedělo. A to mě rozdráždilo ještě víc. Zprudka jsem se nadechla a přešla k němu, rozzuřená skoro do běla.

Přešla jsem k němu, moc dobře si uvědomujíc, jak je najednou oproti mně samotné vysoký, a zabodla mu prst do hrudi. „Ty jedna hnusná malá pijavice! Jediný, na co myslíš, seš ty sám! Seš parchant, Christiane Haale," prskala jsem na něj. Jedovatá slova a urážky ze mě padaly jako bomby. Ale mně to nestačilo. Pořád jsem byla naštvaná, pořád jsem se cítila zrazená a potřebovala jsem jim ublížit stejně jako oni mě. Hlavně jemu. Adele se alespoň tvářila omluvně, ale on? Ani trochu. Jako by mu na mně vůbec nezáleželo.

Začala jsem do něj bušit pěstmi, zuby tisknoucí silně proti sobě a tvář staženou maskou vzteku. Jedna rána za druhou postupně dopadaly na jeho pevnou hruď, na jeho ruce a břicho. Slzy už mi netekly po tvářích tak jemně, jako předtím, teď se mi z očí valily proudy slané vody a já, zničená jako ještě nikdy předtím, jsem hlasitě vzlykala a štkala. Skoro jsem se vlastním pláčem dusila.

„Já tě nenávidím, Christiane, nenávidím, nenávidím, nenávidím..." mumlala jsem pořád do kola, až můj hlas vyzněl do ztracena a tehdy jsem to konečně vzdala. Opřela jsem si o něj hlavu i pěsti, oči zavřené, příliš zoufalá na to, abych řešila, že se opírám o stejného kluka, kterého jsem ještě před pár vteřinami mlátila. Třásla jsem se celá, od kolen až po ramena, zčásti vzlykotem, zčásti únavou a šokem. Teprve teď jsem si připadala jako člověk. Teprve teď jsem se zhroutila tak, jak ode mě očekávali už dávno.

Zničehonic jsem na zádech pocítila jeho ledově studené ruce, ze kterých mrazilo. Hladil mě po vlasech a objímal a já byla zničehonic příjemně klidná. Všechny dosavadní pocity odpluly pryč a nahradila je bezstarostnost. Jeho nečekaná přívětivost mi pomohla přestat brečet.

Po chvíli jsem se chtěla odtáhnout, ale nešlo to. Držel mě až příliš pevně. Zkusila jsem to znovu a zavrtěla se víc, ale on mě zadržel.

„Nepustím tě, dokud mi neslíbíš, že se nezačneš znovu vztekat, Růženko," zašeptal a já se uvolnila. Pak jsem přikývla, doufajíc, že budu ten slib schopná dodržet. Bála jsem se, co mi ještě hodlají povědět. Ale vím moc dobře, že to chci vědět, a že to vědět musím. Povzdechla jsem si a počkala, až Christian uvolní svoje sevření. Když jsem od něj konečně odstoupila, pohlédla jsem mu do očí a hluboko v nich spatřila slabé pobavené ohníčky spokojenosti. Chvilku jsem dumala nad tím, co ho tak pobavilo, a když mi to s hlasitým cvaknutím v hlavě došlo, zamračila jsem se.

„Tys věděl, že když se takhle zachováš, tak se začnu vztekat a dostanu to ze sebe. Tys to plánoval!" řekla jsem nahlas svojí domněnku, a když mi to jeho nepatrný úšklebek na tváři potvrdil, bouchla jsem ho do paže.

„Tak to fakt bolelo. Ano, plánoval, protože tě znám, víš? Věděl jsem, že ti to pomůže," odvětil a pokrčil rameny, ruce založené na prsou. Vypadalo to, že se zase chová lhostejně, ale v jeho pohybech bylo vidět něco jiného. V očích měl něhu. Nevěděla jsem, jestli si uvědomoval, že jsem si toho všimla, ale i tak jsem jeho směrem vyslala vděčný úsměv.

„Děkuju," zašeptala jsem, už klidná a připravená na zbytek příběhu. „Za všechno."

Pak jsem se vydala směrem k Adele, která stála kousek opodál, vypadajíc jako hromádka neštěstí. Neznala jsem jí takhle. Nikdy moc nedávala najevo pocity, natož aby vypadala takto zranitelně. Bylo to zvláštní. Všechno kolem mě bylo poslední dobou zvláštní.

Když uslyšela moje kroky, zvedla hlavu a já v jejích očích spatřila bezradnost, pocházející ze strachu. Bála se, že znovu vybuchnu a začnu na ni křičet, ale teď už jsem to neměla zapotřebí. Vír vzteku i zrady možná ještě nebyl zcela pryč, protože obojí mělo kořeny opravdu hluboko, ale pro teď to stačilo. Zvláštní, jak rychle se člověk naštve, ale i uklidní...

Abych Adele ukázala, že pro tuhle chvíli, pro tenhle krátký moment, na ni nehodlám ječet, jsem jí koukla do očí a zamumlala jedno slovo, pouze jedno jediné.

„Potvoro," zamumlala jsem její starou přezdívku a viděla, jak se její duhovky rozzářily štěstím. Na chvíli bylo vše tak, jak má být. Minimálně do té doby, než znovu začnou vyprávět tu složitou historii. Ale i stín radosti mezi námi dvěma mi stačil k tomu, abych se už nebála toho, co přijde.

Posadila jsem se na zem, složila si ruce do klína a nadechla se. „Tak povídejte."

<<  >>