Ohlédnutí za Titanikem

Je to přesně 104 let (a zhruba patnáct hodin), co se potopila "Nepotopitelná loď snů". Tragédie, na kterou vzpomínají lidé dodnes, a ještě za dalších sto let budou. Ale co přesně činí tu událost tak tragickou?
Denně umírají lidé, neuplyne dost dlouhá doba, aniž by se nestalo nic zlého. Tak co vězí za tím, že je příběh o Titaniku tak neopomenutelný?
Mě samotnou tato loď fascinuje. Ať už kvůli zfilmovanému příběhu o Jackovi a Rose, který zná snad každý, nebo kvůli samotné lodi. Podle mého názoru je to tragédie z mnoha důvodů. Nejde jen o to, že umřeli lidé a loď se potopila - za oponou této věty je skryto mnohem víc.
Ano, to číslo, které zobrazuje počet mrtvých, je děsivé. Ale nemohlo být snad menší?



Představte si, že jste pasažéři na takové lodi, ale nejste dostatečně společensky postavení, abyste si užili všech výhod, a tak jen zpovzdálí mlčky sledujete bohaté a hamižné dámy s jejich manželi, jak usedají ke stolům v přepychovém salonku. Přesto jste šťastní. Jinak než oni, ale šťastní. Vše jde jako po másle, a vám časem ani nepřijde, že je zde nějaký rozdíl mezi výše a níže postavenými lidmi. Až tehdy, když loď narazí bokem o ledovec, se vše prolomí. První, kdo jde to člunů, totiž nejsou tak obecně ženy a děti. Jsou to právě ženy a děti první třídy, které postupně zabírají místa ostatním. Neuvědomujíc si, že je člunů málo, sedají si do člunů třeba po dvaceti lidech. Do člunů, které unesou až šedesát pět lidí najednou. A tak je spousta lidí ze třetí, a třeba i ze druhé třídy, odsouzenou ke smrti v ledových vodách Atlantiku. Jak prosté, že? A to jsme se ještě nedostali k nalodění mužů.
Největším problémem tehdy nebyla loď nebo její konstrukce. Byla to právě neuváženost, hamižnost a namyšlenost, která zahubila tisíc pět set lidí, nic víc ani míň.
O to horší je, že se celé tragédii dalo zabránit. Kapitán dostal varování o ledovcích, jenže on nezpomalil loď. Naopak, on nařídil, aby zrychlil. Nemýlím-li se, tak rychlost Titaniku v onu osudnou noc byla dvacet dva uzlů. Navíc nefoukal žádný vítr, takže se vlny nemohly lámat o ledovce a ty byly špatné viditelné.
Sečteno a podtrženo: Dalo se tomu zabránit. Menší rychlost, větší opatrnost... To vše by možná zachránilo život tisícero a více lidem. A pokud by loď přesto narazila, i tak mohlo lidí zemřít méně. Je velice smutné, že za celou tragédii nese odpovědnost převážně lidská tragédie, nemyslíte?
Jak už jsem psala výše, tato loď mě fascinuje, a už několikrát jsem si představovala, jaké by to bylo zažít plavbu na Titaniku. Ať už s tragédií nebo bez... Což mi připomíná otázku, kterou bych ráda položila i vám, co toto čtete. Co byste si vzali sebou do člunu, když byste si museli vybrat pouze jednu věc?
Já sama si myslím, že toto je volba, která by se téměř dala přitovnat k té Sophiině. V tu chvíli, kdy s jistotou víte, že vám jde o holý život, že jde vše ke dnu (a v tomto případě to ke smůle všech ani není přirovnání), tak nemyslíte na to, co si vezmete. S největší pravděpodobností jste v tu chvíli rádi, že neomdlíte anebo se neztratíte cestou na palubu. Já sama jsem zmatkař, takže já svou situaci v takové chvíli vidím docela bledě.
Předpokládejme ale, že bych se uklidnila, v případě, že bych necestovala sama, sehnala své blízké a dokázala si zajistit včas člun. Co bych si vzala?
Říct, že přítele či člena rodiny, je nesmysl, protože v takový moment nejenže myslíte především na sebe, ať už chcete nebo ne, ale je tu i další věc. Asi těžko přinutíte posádku, aby vám dovolila vzít do člunu, který je pro ženy a děti, svého staršího bratra.
Jak už jsem výše poukázala, lidský život na takzvané nepotopitelné lodi se bral velmi pomíjivě a snažit se zachránit někoho jiného, než sebe, je sice nesobecké, ale prakticky zbytečné.
Já si myslím, že bych si vzala svůj deník, případně prostě papíry, a tužku. Proč? Jistě bych si chtěla vše zapsat, protože bych nejen byla šokovaná nad rychlostí a absurditou celé situace, ale také bych si tím chtěla ulevit od tíživých myšlenek.
Možná bych potřebovala informovat i nějaké vzdálené příbuzné, že jsem mezi přeživšími, kdo ví.
Moje volba zní možná bláznivě, ale podle mého názoru jsou slova mocným nástrojem, který pomůže, ale i uleví.
Pravdou však zůstává, že ve skutečnosti bych buď určitě omdlela zděšením v kajutě a utopila se, anebo se kvůli svému jistě nízkému původu ani nedostala do člunu.

A jaký je váš názor na Titanik, a co byste si případně vzali sebou vy?