Pray for Belgium or pray for the world?

Před pár měsíci jsem napsala článek Pray for Paris, myslíce si, že už nikdy nebudu mít potřebu napsat další jemu podobný. Smutné je, že jsem se spletla. Ještě horší však je, že se to dalo čekat. Ptáte se proč?

Dejme tomu, že současnou situaci (nejen) v Belgii přirovnám ke známé pohádce „Hrnečku vař“. Každé malé dítko ví, že když se kaše začala vařit, musela se taky nějak zastavit. Jinak by zaplnila nejen celou vesničku, ale další města a nakonec by zahubila každého žijícího tvora na planetě. Je morbidní smýšlet o pohádce takto, ale je to tak. A teď se vraťme k Belgii. V jedné malé, zaprášené a nikým nehlídané čtvrti se objevil zdánlivě nevinný človíček, který začal kázat Islám. Byl neškodný? Někteří tvrdí, že ne, někteří si myslí pravý opak. Protože Belgická vláda uvažovala úplně stejně jako ti druzí, nechala jej být, částečně z nezodpovědnosti, a zčásti se také vymlouvala na lidská práva a právo svobody.



A čas šel dál. Mezitím se k onomu človíčkovi začali přidávat další, buď ti, co jen poslouchali, nebo i ti, co kázali. Kázali tvrdě, obraceli jiné lidi proti křesťanství, vzbouzeli v nich agresi. Rozrůstalo se to právě tak, jako ta kaše v pohádce. Jenže my bohužel v pohádce nejsme a v tomto případě to zatím nikdo nezastavil. A zdá se, že ani nezastaví. Pak se ale nesmíme divit, když na internetu nebo v jiných médiích čteme zprávy o lidech, kteří konvertovali na Islám, anebo, nedejbože, o teroristických útocích.

Možná, že někteří lidé neztrácejí svůj podivný optimismus. Prostě se jen pochmurně usmívají do kamery a oznamují nám to, co už dávno víme: Že jsme ve válce s terorismem. Ale jestli optimismus znamená sedět s nohama nahoře, a nic jiného, kromě natáčení proslovů, nedělat, tak jsem ráda, že jsem realista. Je to sice smutná skutečnost, že očividně jsme ve válce, ale naši vysoce postavení politici si neuvědomují, že slova to nezmění. Za Hitlera možná byla slova silným nástrojem, ale to už je dávno.

Další věc je, že když jsem se dozvěděla, že se belgičtí politici starali prvně o to, že útok byl nedaleko Instituce EU, než o to, že zemřeli nevinní lidé, zarazilo mě to. Jistě, Evropská Unie je důležitá, ale zdá se mi to opravdu nelidské. Vždyť byly stovky lidí zraněné… Jenže to už je každého věc, jak se k situaci postaví.

Čím dál tím častěji umírají nevinní lidé. Smrt je všude kolem nás, jen chodí po špičkách, a nikdo si jí nevšimne, dokud si pro něj nepřijde. Ale copak je toto normální? Lidé by neměli žít ve strachu, protože svoboda je lidská podstata. Jenže když proti nám stojí tohle, a my hluboko uvnitř nevíme, co se stane příště, strach máme. Někdo by řekl, že nemá cenu se zbytečně stresovat, ale pud sebezáchovy v sobě nikdo z nás nezapře.

Přesto bychom se měli strachu postavit čelem, protože byť je to těžké, přesně to ISIS chce: Abychom se báli. Evropa je naše území, máme tu své náboženství, své zvyky, tak proč bychom je měli nechat, aby nám to sebrali? Nesmíme se vzdát, nebo nám nezbyde ani naše svoboda, natožpak kontinent.

Nakonec bych ráda zmínila ještě jeden bod. Přijde mi, že se lidé po minulém útoku obrnili a odmítají si přiznat, že je toto celé pravda. Například já sama bych se, nebýt mých rodičů, o útoku snad ani nedozvěděla. A spousta lidí o tom neví ani teď. Tím nechci říct, že by si toho nevšimli úmyslně, jen mám pocit, že si lidé v hlavě a ve svém podvědomí vystavěli zeď, že jsou vůči tomu slepí a hluší. Jsme jako roboti, nebo jako němé figuríny, a všichni jsme ovládáni svým strachem.

Jenže tohle všechno je, bohužel, realita.

#PrayForBelgium and #PrayForTheWorld