čtvrtek 1. prosince 2016

Skoro-zimní mišmaš


Někteří lidé mají Vánoce už v červnu, jiní se na Štědrý den probudí a jsou rádi, že už to bude brzo za nimi. Já se pohybuju v tom zlatém středu; sice si koledy někdy zpívám už v září, ale vánoční maniak se ze mě stává až na přelomu listopadu a prosince. V mobilu mám vánoční playlist, v přehrávači zrovna tak, nosím svetr s rolničkami, pokoj mám přezdobený zvonečky, andílky a stromečky… Zkrátka a dobře, Vánoce mám naprosto všude.

Svátky ale nejsou jediné, na co neustále myslím. Ještě stále se kousek po kousku vzpamatovávám z události, kterou jsem zažila před dvěma týdny. Těm bystřejším stačí znát datum - noc z 16. 11 na 17. 11 -, pro ty zbylé stačí napsat dvě slova: Fantastická zvířata. Přesně tak, stejně jako mnozí z vás, jsem i já navštívila půlnoční premiéru a vrátila se tak do světa magie, čarovných tvorů a kouzelných zaklínadel. A výsledek? Nelituju!

Vzhledem k tomu, že jsem už jistou dobu opravdu skalní fanoušek knižní a filmové série Harry Potter, tak jsem netrpělivě vyhlížela jak Prokleté dítě, tak i nový film z pera J. K. Rowlingové. Nebráním se novým věcem, ráda se dozvídám doplňkové informace k mým oblíbeným tématům, takže z knihy jsem - jako jedna z mála, bohužel - byla nadšená.

Film mě nadchl o to více. Kromě učebnice se stejnojmenným názvem neexistovaly téměř žádné podklady k novému příběhu, a tak mohli být i ti největší puntičkáři klidní. Jak lze pokazit něco, od čeho nemáte žádná očekávání? Ano, samozřejmě, že určitá očekávání byla. Byli jsme zvědaví na starého známého režiséra Yatese, na to, jak moc příběh o „potrhlém“ magizoologovi Newtovi* Scamanderovi zapadne do nám známého světa, ale přinejmenším hrozilo minimální riziko v tom, že se bude děj lišit od knihy. Ledaže by ve filmu byly odlišnosti od kánonu**, ovšem i taková náhoda byla velmi málo pravděpodobná.


Jak už je z mého popisu patrné, tak nemám k Fantastickým zvířatům prakticky nic, co bych vytkla. Od začátku do konce jsem seděla jako zařezaná, jednou mi ukáply i slzy dojetí a jindy jsem se naopak smála některé z mnoha bizarních situací. Co bych označila za jednoznačné plus, byla úvodní znělka, která všechny Potterheady v sále vrátila zpátky do „dětských let“ - bylo by snad i zklamání, kdyby tvůrci k filmu nepřidali Hedwig’s theme.

Jako by toho ještě nebylo dost, tak později, když jsme se s kamarádkami vracely autobusem z kina, se mi přihodil naprosto úžasný a jedinečný zážitek. V půl třetí ráno byste asi těžko potkali v autobuse hodně lidí, shodou okolností s námi ale jely dvě slečny, které byly taky v kině. Když vystupovaly, jedna z nich se na mě obrátila a vyhrkla: „Máš boží šálu a rukavice taky. Mrzimor je fakt nejlepší!“. Potěšilo mě to nejen kvůli tomu, že málokdo má Mrzimor v oblibě, ale taky proto, že se mi něco takového stalo snad poprvé.


Uběhly dva týdny, zapálila se první adventní svíčka a já si čím dál tím více libovala ve vánoční náladě, takže další návštěva kina byla jasná. Film Anděl Páně patří mezi mé oblíbené už nějakou dobu; má originální příběh, obsazení i správné „nebeské“ vtípky. Sice se řadím mezi ateisty, ale to mi nebrání v tom si právě takové narážky užívat. Proto jsem nezahálela, a jakmile uvedli pokračování, hned jsem běžela do kina. A jsem ráda, že jsem neváhala. I přes obavy režiséra, že už to tentokrát nebude „ono“, se film vyvedl, rozveselil mě a dodal mi poslední a snad chybějící kousek vánoční nálady.

Teď už jen zbývá počkat na první sníh, co opravdu zůstane ležet na zemi po několik dní - třeba i do Štědrého dne -, pravidelně otevírat okýnka v adventním kalendáři, napéct tolik cukroví, že vydrží až do Velikonoc, projít si vánoční trhy, sledovat kupu vánočních filmů, a zkrátka a dobře trávit svátky s rodinou tak dobře, jak to jen jde. A pak, na Štědrý večer, když zazvoní zvonek, se jako malé děti rozběhnout ke stromečku pro dárky.

Protože jsem ještě pořád duší dítě, a zřejmě jím do konce života i zůstanu, tak pro mě, doufám, Vánoce nikdy neztratí kouzlo. Kromě jiného, představa opakovaného čtení Harryho Pottera, což je má vánoční tradice, nebo knížek jako jsou Let it snow či Dárek z pravé lásky, mě dokáže rozveselit vždycky. Tyhle svátky jsou přeci jen jednou do roka, tak si je musíme pořádně a ve správné společnosti užít!

A co vy? Máte Vánoce rádi nebo spíš svátky v pozadí trpíte? Máte oblíbené vánoční filmy a pohádky, případně knihy? Držíte nějaké speciální zvyky? Dejte mi vědět dolů do komentářů! :)





* - Ne, opravdu nemám ráda český překlad „Mlok“ :D
** - Kánon rovná se knihy z původní série.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Předem děkuji za každý komentář :)